Já a můj svět!

Je to snad nejméně hodnocený nástroj basketbalisty. Vývoj driblování byl patrně bolestnější, než tomu bylo u ostatních pravidel. Původně hráči nesměli s míčem driblovat - šlo přece o striktně přihrávací hru. Původní míč měl hrubý kožený obal s nafouknutou duší, z něhož čněla nafukovací trubička, takže driblování ani neumožňoval. V různých dobách a podle toho, zda jste sledovali univerzitní či profesionální utkání, směli hráči jednou vyskočit, ale šlo o jeden výskok bez střelby, driblování začínalo i končilo oběma rukama nebo se smělo použít četné driblování bez postupu na koš. Toto pravidlo nebylo vypilováno do konce 30. let, kdy byl zaveden moderní tvarovaný míč bez čnějících švů. Od té doby se driblování stalo něčím víc než pouhým nástrojem - je zbraní, která může rozložit rozehrávače. Nikdo nepředvedl tuto zbraň lépe než někdejší rozehrávač Boston Celtics Bob Cousy, který dovedl s míčem driblovat tak bravurně, že ho i při běhu držel za zády a střílel či přihrával, aniž by se zastavil. Dnešní hráči NBA, z nichž většina vyrůstala s basketbalovým míčem v ruce, profituje právě ze střelby z driblování nebo z přihrávky. Bezmyšlenkovitě driblují za zády nebo mezi nohama a nebojí se ani ve velké vřavě poslat míč na podlahu. Dnešní pravidla driblování jsou prostá: jednou rukou, bez přestání a bez nového startu. Zatímco míč poskakuje, je možné vyměnit ruce bez přerušení driblinku, hráč však nesmí driblovat oběma rukama. Pokud hráč přestane driblovat, musí buď přihrát, nebo vystřelit. Nejlepší dribléři v NBA se obvykle nacházejí v postavení rozehrávače.